Docela živě si vzpomínám na léto 1996 a na to, jak jsem snad obden volal do music shopu a ptal se, jestli už dostali nové Iced Earth. Ten prodavač ze mě musel úplně šílet. Taky si vzpomínám, jak mi do sluchátka asi po měsíci marného volání konečně oznámil, že album už dostali. Já položil telefon a pelášil pro album. Ten den bylo strašné horko a při zpáteční cestě autobusem ze mě lilo jako z konve, ale já byl šťastný jako blecha, protože jsem v ruce konečně držel nové album "The Dark Saga".

Dnes už bych asi kvůli žádnému albu nemohl takhle šílet, ale tenkrát jsem se hrozně těšil, protože předchozí album "Burnt Offerings" bylo pro mě absolutní špičkou. To samé (nebo ještě něco lepšího) jsem čekal od toho nového. Bohužel mé představy se nenaplnily.

Když jsem album doposlouchal, byl jsem docela zklamán. Čekal jsem něco podobného jako na předchozím albu, tzn. tvrdost, agresivitu, ponurost a nebo kytarové vyhrávky jako na prvních dvou albech, ale opak byl pravdou. Z alba jde cítit jakási uhlazenost, jako by potřebovalo trochu nakopnout, aby se rozjelo do těch správných obrátek. Je mi zcela jasné, že většina lidí se mnou souhlasit nebude (jiný názor zastává i lídr kapely Jon Schaffer, který s albem "Burnt Offerings moc spokojen nebyl narozdíl od "The Dark Saga", jsem asi netypický fanoušek I.E.), ale já "The Dark Saga" považuji za jejich nejslabší album. Můj názor ovšem nemění nic na tom, že album zaznamenalo úspěch a skupina se dostala do širšího podvědomí a troufám si říct, že i na špici ve své třídě.

"The Dark Saga" vychází zhruba rok po minulém albu a těžko říct jak se to projevilo na kvalitě skladeb. Docela chápu Jona Schaffera, který plný optimismu, jak z úspěchu "Burnt Offerings" tak z vyřešených finančních problémů, se vrhl honem do skládání nových kousků, ale rychlost v tomto případě se moc nevyplatila. Během toho roku došlo opět k personálním změnám a opět na postu bubeníka. V kapele se nestačil Rodney Beasley ani ohřát a už byl nahrazen studiovým bubeníkem Markem Pratorem. Pokud vlastníte booklet k albu možná vás zarazí to, že na jedné straně je jako basový kytarista uváděn Dave Abell a na druhé zase Keith Menser. To je způsobeno tím, že hned po nahrání alba Dave Abell kapelu opustil a na turné jel s kapelou již zmiňovaný basák Keith Menser z Mystic Force.

Při úvodní skladbě "Dark Saga" mám dojem, že M. Barlow se snaží zpívat agresivněji než vyznívá hudba. Ta se celá táhne ve středním tempu, akorát uprostřed na pár sekund přejde do pomalého tempa, kde taky M. Barlow ubere na hlasitosti a vše je to umocněno příjemnou kytarou. Tento okamžik trvá, ale jen pár sekund a opět se skladba dostane do stejného stereotypu jako před touto pasáží.

"I Died For You" je pomalá, příjemná skladba. Ke konci se sice trochu zrychlí, ale to je jen k dobru věci. Zde mi nevadí ani neustále opakování refrénu. M. Barlow zde předvede výborný výkon, skladbě svým hlasem dodá trochu smutnější atmosféru, takže citlivé povahy při depresivní náladě mohou ukápnout i nějakou tu slzu. "Violate" je jedna z rychlejších skladeb a taky jedna z těch povedenějších. Nechává zapomenout na melancholickou náladu předešlé skladby a šlape, jak dobře promazaný stroj. Konec skladby je ve znamení pěkných kytarových linek. Škoda, že takových momentů není na albu víc.

"Hunter" je jednoduchá skladba postavená na silném refrénu a příjemné melodii, má dobré tempo a po celou dobu nestrácí ten správný rytmus. "Depths Of Hell" a "Vengeance Is Mine" svou atmosférou trochu připomínají album "Burnt Offerings". Závěrečné tři skladby jsou vlastně jeden celek nazvaný "The Suffering". První část této trilogie se jmenuje "Scarred". První půle skladby je pomalá celkem nezáživná a k většímu zlepšení nedojde ani v té druhé, o něco rychlejší, kde M. Barlow zpívá pořád dokola a dokola a dokola to samé. Takže téměř po šesti minutách jste rádi, že skladba přejde plynule do druhé části této trilogie, která se jmenuje "Slave To The Dark". Ta už zní o něco lépe, ale zase se mi zdá, že je to pořád stejná nuda. Žádná pořádná změna tempa, žádné oživení, prostě nic. Poslední částí je skladba "A Question Of Heaven". Jedná se o nejlepší skladbu z této trilogie a taky tomu pomohl ženský hlas, který se střídá s hlasem M. Barlowa. Klidná píseň bez nějakých větších zvratů v rytmu, ale aspoň nenudí, i když je víc jak sedm a půl minuty dlouhá, a docela se příjemně poslouchá. Když jsem kompakt poprvé doposlouchal, nejvíc mi v paměti utkvěla příjemná melodie z "I Died For You" a skladba "Hunter". Opět nezklamal zpěvák M. Barlow, jehož hlas je pozoruhodný a do skupiny zapadl skutečně skvěle. Určitě se nejedná o špatné album, ale jaksi mi tam chybí trochu víc nápadů. Jak už jsem psal, album mě trochu zklamalo, Iced Earth určitě mají na víc, což taky dokázali hned v dalším studiovém albu.